Milé ženy, které milují Feng Shui, ale radši by vyřadily energie ve vesmíru než vyhodily tu prastarou lampu po babičce – ano, mluvím na vás.

Domov je zrcadlo.

Co se děje kolem tebe – se zároveň odehrává i v tobě – a naopak. A když něco změníš ve svém prostoru, spouštíš tím změnu uvnitř.

Tvůj prostor nemlčí. Mluví. Otázka je, jestli posloucháš.

Podívej se kolem sebe. Teď hned.
Ať už sedíš doma v kuchyni s kafem, ležíš na gauči u TV nebo právě vyklízíš myčku, všimni si toho, co tě obklopuje.

• Hromádka papírů, kterou už měsíc ignoruješ.
• Polštář na gauči, co nikdy nepasoval, ale „byl ve slevě“.
• Kytka, co už dávno uschla, ale ještě ji sneseš.
• Zásuvka, která visí ze zdi, protože „to někdo jednou opraví“.

Může to znít dramaticky, ale… tvůj prostor není neutrální. Nikdy.

Každá věc, kterou máš doma, s tebou nějak komunikuje.

Domov jako zrcadlo

To, co vidíš kolem sebe, je často odraz toho, co se děje uvnitř.
Ne proto, že by tě někdo chtěl soudit. Ale protože věci, které neřešíš navenek, bývají přesně ty, které odkládáš i v sobě.

Přesně proto bývá nepořádek ve skříni často sestrou nevyřčených emocí.
A právě proto bývá přeplněný stůl signálem přehlcené hlavy.
A proto bývá ložnice plná zbytečností symbolem toho, že se něco důležitého v tobě nevešlo na seznam priorit.

„Ale já to přece vím. Jen na to teď nemám kapacitu.“

Jo, to znám.
Jenže právě tahle věta udržuje kontrakci naživu.
Protože pokud máš pocit, že „na to teď nemáš“, tak věř, že ti to dál bere kapacitu, aniž bys to vědomě chtěla.

To, co tě doma ruší, tě totiž nikdy nenechá úplně být.
Na vědomé úrovni to třeba nevnímáš, ale tvůj nervový systém to ví. Tvůj pocit bezpečí, klidu a volnosti na to reaguje. Třeba i jen tím, že jsi víc unavená. Méně kreativní. Méně trpělivá. Méně sebevědomá.

Chceš změnu? Tak začni tam, kde už je ticho podezřele hlasité.

Nemusíš hned vyklidit celý byt.
Ale můžeš začít tím, co tě nejvíc pálí do očí, i když děláš, že to nevidíš.

3 otázky, které ti pomůžou začít:

1. Co v mém prostoru se mnou komunikuje “už tě dávno nebavím”?
   (Nechceš to vyhodit, ale taky se na to už roky ani nepodívala.)

2. Která místnost mi energii ubírá, místo aby ji dobíjela?
   (Zní to tvrdě, ale někdy je největší zloděj energie přímo u nás doma.)

3. Co v tomhle prostoru chybí, aby to skutečně odráželo, kým teď jsem?
   (Většina domovů je otiskem minulých verzí nás samých. Ale ty chceš jít dál.)

Tvoje okolí není jen kulisa. Je to spoluhráč.

A ten spoluhráč může buď:

• kopat s tebou a posouvat tě do větší lehkosti, přehledu a radosti
  nebo

• tě držet zpátky v těžkých emocích, starých vzorcích a výmluvách typu „až bude čas“

A co je na tom to nejvíc osvobozující?

Že s tím můžeš začít kdykoliv.
Klidně teď.
Klidně s jednou poličkou.
Klidně s jedinou větou: „Tohle už nepotřebuju. Děkuju. A sbohem.“

Nemusíš čekat na to, až se „něco“ změní, aby se ti ulevilo.
Můžeš být tou, která změnu spustí – třeba tím, že dneska vyhodíš jednu věc, která tě už dávno nevyživuje.

Protože každý krok směrem ven z chaosu, je krokem k sobě.
A tvůj domov to moc dobře ví.